Porodní bolest není jen bolest. Je to něco, co se nemůžeš připravit, dokud ji nezažiješ. Žádná kniha, žádný kurz, žádná videozáznam nevysvětlí, jak se cítí, když tělo přestane patřit tobě. Když se začneš rozšiřovat, když se svaly natahují tak, že se zdá, že se roztrhávají, když každý dýchací pohyb je bolestí, která tě vytlačuje z reality - to je to, co lidé neříkají. Říkají: „To přežiješ.“ Ale neříkají, jak to vlastně přežíváš.

Co je skutečně největší bolest?

Největší bolest není ta, kterou popisují filmy. Ta, kde žena křičí, drží se za postel a všechno se ukončí za pět minut. Skutečná porodní bolest je pomalá. Je to bolest, která se zvyšuje jako vlna, ale místo aby se zklidnila, zůstává tam. Je to bolest, která tě přinutí zapomenout na své jméno. Na to, kdo jsi. Na to, proč jsi tam. Jen na to, aby se ten jeden kousek těla, který se rozšiřuje, nezhroutil.

Podle studie z British Journal of Anaesthesia z roku 2024, 87 % žen popisuje porodní bolest jako „nejintenzivnější bolest, jakou kdy zažily“. Většina z nich říká, že je to silnější než kameny v ledvinách, zlomené žebro nebo migréna. Ale to není to nejhorší. Nejhorší je, že tě to neopustí. I když se snažíš dýchat, i když se snažíš mluvit, i když se snažíš myslet na něco jiného - bolest je tam. Vždy.

Proč se porodní bolest liší od jiné bolesti?

Nejde jen o svaly. Nejde jen o kosti. Porodní bolest je kombinace fyzického tlaku, natahování tkání, nervových impulzů a hormonálního bouře. Tvé tělo vyrábí oxytocin, který způsobuje kontrakce, ale zároveň uvolňuje endorfiny, které ti dělají zmatek. Někdy se cítíš, že to zvládáš. Pak se to změní. A najednou už nevíš, jestli je to bolest, nebo něco jiného. Někdy se to přesouvá do zad, někdy do břicha, někdy do nohou. Někdy to působí jako elektrický šok. Někdy jako těžký kámen, který ti tlačí na všechno.

Největší rozdíl oproti jiným bolestem je ten, že tě to neukončí. Nemůžeš se z toho vytrhnout. Nemůžeš si vzít lék. Nemůžeš se rozhodnout, že to necháš. Musíš to projít. A to je to, co lidé neříkají. Neříkají, že se to nezastaví. Neříkají, že to nebudeš chtít. Neříkají, že to budeš muset udělat znovu, i když už to nechceš.

Co ti pomůže přežít?

Není žádný zázračný nástroj. Žádný trik. Ale jsou věci, které opravdu pomáhají.

• Dýchání. Nejde o to, jak hluboko dýcháš. Jde o to, aby ti dýchání řeklo: „Jsi tu. Tady. A tohle je teď.“ Když začneš dýchat pomalu, pravidelně, tělo ti dává signál, že se nerozpadáš. Dýchání ti dává kontrolu, když ji nemáš.
• Pohyb. Stát, chodit, klenout se, sedět na míči. Pohyb pomáhá dítěti najít cestu. A zároveň ti pomáhá nezůstat v jedné pozici, kde bolest jen roste. Většina žen, které se pohybovaly, říká, že bolest byla méně „nabitá“.
• Teplé koupele nebo douchy. Voda snižuje tlak na tělo. Teplá voda zklidňuje nervy. Některé ženy říkají, že když se dostaly do koupelny, přestaly být v bolesti. Byly jen v teplu. A to stačilo.
• Podpora. Někdo, kdo ti řekne: „Tady jsem. Nejsem pryč. Tvoje bolest je v pořádku.“ Někdo, kdo ti drží ruku, když se ti třesou prsty. Někdo, kdo neříká: „Už to je skoro.“ Ale kdo říká: „Tohle je těžké. A já jsem tady.“

Některé ženy používají epidurální anestezii. To je v pořádku. Není to slabost. Je to volba. Když máš možnost zmírnit bolest, která tě zničí, proč bys ji odmítla? Některé ženy ji nepoužívají. Také je to v pořádku. Neexistuje správná cesta. Existuje jen ta, která ti dává prostor dýchat.

Co se stane po porodu?

Porodní bolest nekončí, když se dítě narodí. Některé ženy cítí bolest po porodu, která je silnější než ta, co byla předtím. Zvlášť pokud došlo k řezu, krvácení, nebo pokud se porod prodloužil. Tělo se nevrátí do normálu hned. Můžeš mít bolest v zadech, v břiše, v pánevní oblasti. Někdy to trvá týdny. Někdy měsíce.

Je to normální. Ale nezůstávej sama. Pokud bolest trvá déle než dva týdny, nebo pokud se zhoršuje, vyhledej lékaře. Neříkej si: „To je normální.“ Někdy to není normální. Někdy to je infekce. Někdy to je poškození nervů. Někdy to je těžká porodní depresie. A všechno to může být spojené s bolestí.

Co ti nikdo neřekne?

Největší bolest není ta, kterou cítíš v těle. Je to ta, kterou cítíš v hlavě. Když se ptáš: „Proč jsem to udělala?“ Když se ptáš: „Bude to znovu?“ Když se ptáš: „Můžu to zvládnout znovu?“

Největší bolest je strach. Strach, že to budeš muset udělat znovu. Strach, že to budeš muset znovu přežít. Strach, že tě to zničí. A přesto - tisíce žen to dělají. Každý den. V každém městě. V každé nemocnici. V každém domě.

Nejsi sama. I když se ti zdá, že jsi. I když se ti zdá, že nikdo to nechápe. Někdo tě slyší. Někdo tě vidí. A ty jsi silnější, než si myslíš.

Co dělat, když se bojíš porodu?

Je v pořádku bát se. Více než polovina žen v Česku má strach z porodu. Není to známka slabosti. Je to známka, že chápeš, co tě čeká.

Nech si pomoci. Navštiv porodní kroužek. Mluv s porodní asistentkou. Přečti si příběhy žen, které to prožily. Nech si vyprávět, jak to bylo pro ně. Nech si říct, že to neznamená, že ti to bude stejně. Každý porod je jiný. Ale víš, že to jde. Víš, že to dělají jiné. A víš, že ty taky můžeš.

Nikdy neříkej: „Nechám to na poslední chvíli.“ Plánuj. Víš, co chceš. Víš, kde chceš být. Víš, kdo chceš mít vedle sebe. A pokud se změní plán - je to taky v pořádku. Nejsi neúspěšná, když se rozhodneš jinak. Jsi moudrá.

Co se stane, když to přežiješ?

Když se dítě narodí, když ho poprvé objmeš, když slyšíš jeho první pláč - všechna ta bolest se náhle změní. Nezmizí. Ale změní se. Změní se na něco jiného. Na něco, co není bolest. Je to něco, co ti říká: „To jsi udělala.“

Nejsi ta samá žena, která šla do porodního oddělení. Jsi něco jiného. Silnější. Větší. Něco, co přežilo. A to, co přežilo, už nebojí. Už jen ví.

Když to přežiješ - co dál?

Nezapomeň na sebe. Porod není konec. Je začátek. A ty jsi teď žena, která přežila něco, co tě změnilo. Nenech se ztratit v péči o dítě. Jez, spi, pohybuj se. Mluv. Pokud se cítíš prázdná, ztracená, nebo přetížená - hledej pomoc. Není to známka selhání. Je to známka, že jsi lidská.

Porodní bolest není něco, co se máš vyhnout. Je to něco, co se máš naučit přijmout. A když to uděláš - nezůstaneš jen matkou. Zůstaneš silnější. Více sebe. A to je víc než jen přežití. To je přeměna.